Druhý rok Amerického snu, dovolená na Niagárách a nová rodina

10. října 2013 v 7:44 | Mish
V první řadě bych se chtěla omluvit všem pravidelným (i nepravidelným) čtenářům za to, že blog není aktualizovaný, ale tak nějak na psaní nemám čas, a když mám čas, tak zas nemám náladu apod. Myslím, že většina aupairek, které si blog píšou, ví, o čem mluvím. Jen pro začátek chci říct, že jsem stále v USA a doufám, že ještě i po následujících minimálně 6 měsíců budu. Rozhodně se chci ke zbývajícím šesti měsícům vrátit a alespoň je zhruba shrnout, ale jelikož už jsem teď přestěhovaná v nové rodině, chtělo by to samostatný článek o tomhle :).




Takže jak jsem se již zmínila, rok se s rokem sešel a já ještě asi nebyla připravená svojí tak dlouho vysněnou Ameriku opustit. Nebylo to proto, že bych se nemohla nabažit práce s dětičkami, ale spíš proto, že v Americe je toho tolik co vidět a zažít, že jeden rok prostě nestačí. A tak jsem se stěhovala do nového bydliště, protože s bývalou rodinou jsem prodlužovat nechtěla. Fáze matchingu byla poněkud náročnější, protože mi moje milá bývalá host matka napsala nehezké reference, takže mě suma sumárum nikdo nechtěl. A když chtěli, já nechtěla je. Abych pravdu řekla, docela jsem si i vybírala, ale když je to ten druhý rok, prostě už víte, co chcete a co ne. Nakonec jsem ale v poslední možný den udělala ten slavný match s rodinou, která se zdála být snová. Jediná věc, která mi lehce vadila, byla, že rodina je pouze hodinu od mého bývalého bydliště (to jsem ještě nevěděla, jak za to budu později vděčná). Jelikož mě moje již zmiňovaná milá host matka i taktně naznačila, že by bylo nejlepší, kdybych odešla už před svým posledním týdnem dovolené, musela jsem si sbalit saky paky a odstěhovat se k Martě. Takže když jsem si v pátek odpracovala svůj poslední den do poslední minuty, pěkně jsem si po sobě vyšůrovala pokoj, vyprala povlečení, dostala kázání, že vlastně peřinu, kterou jsem používala, jsem používat vůbec neměla… (její starosti na mojí hlavu), přijela mě vyzvednout moje milovaná Gabika, nastěhovaly jsme můj rok života k ní do auta a mohly jsme vyrazit. Rozloučení s rodinou bylo asi takový, že žádný. Děcka mě objaly, host otec nebyl doma a host matka začala hrát svoje klasický divadýlko… "Nepotřebuješ od nás něco? Třeba pomoct s něčím?" Tak jsem si tak v duchu odpověděla, že jsem potřebovala pomoct, když jsem předchozí večer tahala svých 7 krabic do auta a všichni na mě koukali z obýváku a nikdo nehnul ani brvou. Potom přišlo na řadu "Kdyby ses dostala do problémů, určitě mi zavolej." AHA. Když jsi mi za celý rok nebyla pomalu schopná zvednout telefon, nebo odpovědět na smsku. Musela jsem se v duchu smát a pak už jsem jen pomyslně zamávala baráku hrůzy a s úsměvem na rtech, vidinou lepší budoucnosti a pocitem, že jsem to dokázala, jsem odjela. Odpoledne jsem strávila spánkem, jelikož předchozí noc jsem toho moc nenaspala… A večer už nás čekala Goodbye dinner v TGIFridays, jelikož jsem se stěhovala já a i Terka, která byla v rematch a našla rodinu v Michiganu. Večeře byla fajn, pořádně jsme si nacpaly pupky a pak už přišel čas se loučit a začít stěhovat všechny krabice od Gabiky z auta k Martě do auta. Práce jak pro armádu, co vám budu povídat. Ale všechno jsme to nakonec úspěšně zvládly, poobjímaly jsme se a mohly jsme vyrazit zpátky domů. Měla jsem skoro slzičky, a to jsem se stěhovala hodinu daleko. Nechci vidět to konečný loučení… Brrr, mám husinu, jen si to představím. A to nás to čeká za 3 týdny s Gabčou :(. No ale zpátky k tématu, já jsem mířila k Martě, jelikož ráno jsme měly odjíždět na pár dní dovolené do Bostonu a pak do New York City a na Niagárský vodopády.


Dovolená byla super príma bezva cool, Boston se mi moc líbil, zůstávaly jsme u Lenky, která s náma přiletěla do Států, ona nám ukázala celý město, došly jsme si na oběd do vyhlídkové restaurace, ze které jsme viděly celý Boston (restaurace drahá jako prase a jídlo chutnalo asi tak, že i v McDonald's bych si pochutnala líp…), podívaly jsme se na místo, kde se stal bombový atentát při maratonu a pak jsme se jen tak couraly kolem po památkách. Taky jsme zajely na Harvard, kde jsem teda byla trochu zklamaná, protože jsem čekala něco mnohem víc… Ale ono to tak bývá, když to máte zidealizovaný ze všech těch filmů a seriálů a pak tam přijdete a ono to vlastně vůbec nevypadá, jako to vypadat mělo… Ono třeba jen jedna budova vypadá tak, jak vypadat má. Asi to taky bylo tím, že jsme neměly moc času a všechno se muselo obejít honem honem, vlastně jsme ani pořádně nevěděly, kam přesně jít… Ale odešly jsme s mikinou HARVARD, suvenýrama, pohledama a tak se mise dala počítat za splněnou.


V pondělí jsme se pak ještě chvíli couraly po Bostonu a pak už byl čas vyrazit směrem můj nejmilovanější NYC. K našemu velikému štěstí, protože já a Marťa máme naše čínské a vietnamské spoluobčany nejradši na světě, jsme cestovaly čínskou společností. Tudíž autobus byl plný, omluvte můj název, "šikmáků". Cesta byla dlouhá, ale alespoň v buse nejela klimatizace na maximum (reklama pro nejlepší Megabus, který by se mohl přejmenovat na MRAZObus!), takže jsme si tak pospávaly a koukaly a poslouchaly hudbu a dělaly, co se dalo. Když jsme k večeru konečně dorazily do NYC, plán byl asi takový, že půjdeme do české restaurace na jídlo a pak se vrátíme na Grand Central, odkud pojedeme vlakem za Beccou, což je jedna němka, se kterou jsem se kamarádila, ještě když jsem bydlela na Staten Islandu. Jelikož nás autobus vysadil blízko Brooklynského mostu, došly jsme se podívat k vodě na ten žůžovej výhled. Jakmile jsme ale ušly pár metrů, objevila se potíž. A tou potíží byl Marti kufr. Bylo sice super, že byl červenej a měl čtyři kolečka, ale když ty kolečka nejely synchronizovaně, kurf doslova a do písmene "poskakoval" po chodníku a vůbec s ním nešlo jít. Dala jsem mu krycí jméno "kufr letištní", protože se s ním dá bezproblémově jezdit pouza na hladké podlaze na letišti, ale v reálu je pouze na dvě věci :D.
Marťa ze srdce celej New York nenávidí (což nechápu a ani se pochopit nesnažím :D), a tohle tomu na kráse moc nepřidalo. Po dalších pár metrech už s kufrem hodila o zem a začala do něj kopat :D. Na to jsem se já svíjela smíchy o pár metrů dál a nevěděla jsem, jak bych jí uklidnila. Zbytek cesty vypadal asi tak, že Marťa byla nasraná a kopala co pár metrů do kufru a já jsem pomalu běžela, protože jsem před sebou viděla obrázek českýho jídla, na který jsem čekala už jakou dobu. Když jsme konečně dorazily do Café Prague, daly jsme si guláš a vepřo-knedlo-zelo a protože rozhodování bylo SAKRA těžký, každá jsme snědla půlku a pak jsme si to vyměnily. Pak jsme si dostatečně odpočinuly po těch tunách jídla a vyrazily jsme zpátky na Grand Central a hurá za Beccou.


V úterý byl plán jasný a to vyrazit na hodinku vzdálenou Yale University. Becca řídila a jen jsme se skládaly na benzín, což bylo nejvíc v pohodě. Pořád lepší než se tam kodrcat vlakem a platit pomalu 50 dolarů (viva la veřejná doprava v Americe). Naneštěstí už od rána pršelo, takže zhruba půlka naší prohlídky se konala s deštníkama. Když jsme si šly do visitor centra pro mapu, navrhli nám, že si můžeme vzít bezplatnou prohlídku, kterou vede nějaký z bývalých studentů. Jelikož to znělo zajímavě a vypadalo to, že alespoň uvidíme něco pořádnýho, ne jako na Harvardu, chtěla jsem si na to počkat. Holkám se sice moc nechtělo, ale bylo to jedna pro - já, a dvě proti - ony, takže se na prohlídku šlo :D Protože kdo mě zná, ví, že když není něco po mým, dokážu být hodně nepříjemná :D. A bylo to zadarmo a co je zadarmo je automaticky dobrý :D. Zvlášť pro nás chudý au pairky. Nakonec byly s prohlídkou spokojený i holky, protože nás bývalá studentka vzala i do kampusu jedné z kolejí, kam není běžně otevřený přístup, takže já pak mohla nasadit svůj výraz "Já vám to říkala", hahaha, a dušička měla pokoj. Večer už jsme se pak jen podívaly na film "Dopisy pro Julii" a šly jsme spát, protože ráno nás čekala vstávačka o půl pátý ráno a hurá směr do NYC na náš šikmáckej zájezd.


Už jen to, že společnost, se kterou jsme cestovaly, sídlí v Chinatownu, neznamenalo nic dobrýho. Když to na chodníku, kde jsme měly nastupovat do autobusu, začalo vypadat jak v Asii, začaly jsme tušit, že tohle opravdu nebude nic dobrýho. Já se svojí "nenávidim lidi" náladou a totálně nasraná z nevyspání jsem byla k zulíbání. Myslím, že kdyby mi na tom chodníku někdo rozuměl, nedostanu přes pusu jen jednou :D. Sice jsem se o dovolený chtěla jen tak zmínit, ale o některé momenty z tohohle tripu vás nemůžu ochudit.

1. Natvrdlost, možná spíš demenci, některých lidí nikdy nepochopím. Když má průvodce papír jak kráva a na něm nápis "Niagara Falls 2 days trip", pravděpodobně to bude znamenat, že je to výlet na dva dny. I kdybych neuměla anglicky, uvidím dvojku a pravděpodobně mi to docvakne. PRAVDĚPODOBNĚ. Když se ale za 20 minut čekání 6 lidí zeptá, zda je to výlet na 3 dny, začnete pochybovat o zdravém rozumu vašich spolucestujících. Průvodce tedy znovu zopakuje, že je to DVOUDENNÍ výlet. Když sedíte v autobuse a pomalu už se vyjíždí, průvodce se chce jen ujistit, že má správné osazenstvo, tudíž se zeptá, zda opravdu všichni jedou na DVA DNY. Když se asi 10 lidí v autobuse zvedne a se zděšením začne prchat pryč, že oni si ale zaplatili TŘI DNY, začnete se sami sebe ptát, jestli se vám tohle jen nezdá. To bohužel ještě netušíte, co váš čeká následujících cca 11 hodin v autobuse :D.

2. Starší lidé ví všechno nejlíp. Tudíž nejstarší účastník zájezdu samozřejmě musel zaujímat místo na první sedačce. A my hned za ním. To, že se nám tam kvůli jeho sklopené sedačce nemohly vejít nohy, jsme mu musely vysvětlovat třikrát. Děda prostě válel. Nezapomněl se zeptat, zda je to výlet na 3 dny.

3. Není nic lepšího, než mít průvodkyni, která si o sobě myslí, že je děsně vtipná. Protože sice vtipná není, ale její humor je tak trapnej, že už se mu musíte prostě smát. Prvních 20 minut v autobuse jsme si myslely, že mluví čínsky a o nějakém Bohu. Po chvíli nám došlo, že zmiňovaný MAHATÁÁÁÁN, není žádná nadpřirozená bytost, ale můj milovaný newyorkský Manhattan. V té chvíli jsem si uvědomila, že se pravděpodobně o historii Niagárských vodopádů dozvím i víc, než bych chtěla :D.

4. Všichni víme, že v Americe frčí fastfoody. Ovšem když nám bylo oznámeno, že na oběd zastavíme v RESTAURACI Burger King, málem jsme umřely smíchy.

5. ….takovej ten pocit, když se konečně zvládnete na rozměrech menších jak 1x1 metr čtvereční konečně uvelebit a zaspat, a vzbudí vás mlácení do mikrofonu a něco, co má znít jako "good mooooorning, good mooooorning, good moooooorning"

6. …když zjistíte, že musíte v autobuse doplácet dalších 70 dolarů a tím pádem nebudete mít následující 3 dny co jíst :D

7. K slzám smíchu mě dohnalo i to, když jsme si v autobuse vyhlásili pěveckou soutěž a celá skončila tak, že nám průvodkyně a s ní i celý autobus zpíval vietnamsky. Nám se v hlavách honila písnička Tomáše Kluse "Za co, Pane Bože, za co?!!"

8. Naše milá průvodkyně nám celý den vykládala, jak pro nás má úžasný překvapení na večer. Čekala jsem, že nás vezme na vyhlídku, odkud je krásný výhled na celé vodopády a my je uvidíme osvětlené. Pamatujete si ty světelné meče ze Star Wars? Překvapením bylo, že naše průvodkyně vytáhla jeden z nich, abych se neztratili, a vzala nás prý na nejlepší vyhlídku. Čti jako "vzala nás na vrcholek vodopádu, odkud jsme viděli úplný hovínko". Ale od té doby jsme jí začaly říkat MEČ. A to už jí zůstalo, hahaha.

9. …když už druhý den hladovíte a všichni si v autobuse začnou povídat o tom, co měli k obědu. S Mečem v čele. To je pak 11 hodin se sluchátkama v uších jasných :D

10. A desátým bodem je spíš taková rada… Nikdy nevíte, kdo vám může rozumět :D. Fotily jsme se na vyhlídce a chtěly jsme říct někomu normálnímu a hlavně vysokýmu, aby tam ty vodopády taky byly vidět. Vyhlídky jsme si kluka, který vypadal docela sympaticky. Bohužel nás nevyfotil tak, jak si Marťa představovala, tudíž okamžitě začala česky nadávat, jak tam vypadá hrozně… A to byl ještě slabej odvar ale. Kluk stál stále vedle a evidentně nás slyšel, takže se otočil a česky se zeptal, zda nás má teda vyfotit znova. V tu chvíli jsme si musely brady sbírat ze země :D.


Na Niagárách se mi strašně líbilo, zaplatily jsme si projížďku lodí přímo pod ně, což byl neskutečnej zážitek a celkově to tam bylo strašně hezký. Pak už nás jen čekala cesta zpátky a hurá zpátky do DC.
Cesta z NYC do DC by byla na samostatnej článek… Vyjížděli jsme z New Yorku o půlnoci, cesta trvá cca 4 a půl hodiny… Do Washingtonu jsme se dostali v 9 hodin ráno. Zácpy, nehody, v autobuse zima jak na Sibiři a nula hodin spánku. Megabus prostě válí. Bohužel je to nejlevnější způsob, jak se do New Yorku dostat.



Pátek jsme v podstatě celý prospaly a v neděli už si pro mě jela nová rodina. Takže něco málo o ní… Je to zhruba hodinu od mého posledního bydliště, dva kluci - 7 a 10 let. Seznámila jsem se s nima už osobně ještě předtím, než jsme udělali match. Zdáli se mi strašně pohodoví a takoví "nic neřešíme". Po cestě k nim si HM zpívala a tančila v autě, udělali na mě kanadskej žertík, že zastavili u nějaký hrozný barabizny a začali vystupovat z auta a vyndavat moje věci :D.. V tu chvíli jsem měla srdce až v krku popravdě :D. Prvních pár dní to byl dost blázinec, ale měla jsem tu přechozí au pair, která mi strašně pomáhala, se vším mi radila a popravdě jsem si i pobrečela, když odjížděla domů. Protože kluci se nezdáli už vůbec tak fajnoví, jako na našem prvním meetingu a měla jsem z toho všeho dost hrůzu. Ale o prvních pár týdnech zase až příště. A slibuju, že to bude brzo :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kavka Kavka | E-mail | Web | 13. listopadu 2014 v 16:25 | Reagovat

Mě čeká práce v USA příští rok, už se těším, snadno snad bude vyřízena i H1B pracovne viza do USA aby bylo vše bez problémů

2 Mike USA Mike USA | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 0:39 | Reagovat

Pěkný článek o druhém roce v USA..jdu na další posty..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama