6 měsíců v Americe

16. června 2013 v 5:58 | Mish |  Amerika no.6

Měsíc se s měsícem sešel a najednou bylo 20. února a já "slavila" 6 měsíců v Americe. I když, slavila je těžkej výraz. Řekla bych, že jsem to oslavila už měsíc předem (viz. Párty na kterou jsem nikdy nedošla :D)
Občas mi to přijde jako včera, když jsem zdrceně odkládala balení, protože jsem se prostě nemohla rozhodnout, kterým kouskům oblečení to udělám a fakt je nechám doma. A pak ty probrečený rozlučkový párty, poslední bezesná noc a ty těžký chvíle na Ruzyňským letišti.


Abych řekla pravdu, ještě teď když si na to vzpomenu, mám slzičky v očích :). Mě osobně to možná přišlo na tom všem to nejtěžší. Neotáčet se a jít. Věděla jsem, že mě čeká velký dobrodrůžo, ale je to prostě neskutečně těžký, nechat všechny za sebou a jít. Kord když je vám 19 a nikdy jste nebyli z domova dýl jak na 14 dní. Ale nějak jsem to všechno zvládla a pak už jsem se dívala na mrakodrapy, který jsem znala jen z filmů a řekla jsem si "YOU DID IT, GIRL!!!" . A tímhle začal the time of my life, jak všude hlásají letáčky americké agentury.


Život v Americe mi dal neskutečně moc. Pro mě jako pro holku, která brečela po dvou měsících na intru, že chce domů, to byl zprvu strašnej šok. Občas jsem si připadala jako 19tiletý kuře, který si říkalo "Co já tu vlastně sakra dělám?!! Chci zpátky k mamce a k taťkovi!" Kolikrát jsem měla stavy, hlavně ze začátku, kdy jsem si chtěla bookovat letenku, sbalit kufr a jet zpátky domů. Když se na to dívám zpětně, říkám si "díky bohu, že jsem to neudělala." Ono totiž jde jen o to, překonat to první stýskání, najít si kamarády a prostě si zvyknout. Není den, kdy bych nemyslela na rodinu, kamarády, na doma, na ČR. Jsou dny lepší a jsou dny horší. Občas mám pocit, že nemůžu být šťastnější a občas si brečím večer do polštáře. Ale to k tomu patří.
Naučila jsem se tzv. "držet hubu a krok", protože někdy vám tu nic jinýho nezbývá. Občas mi přijde, že si spíš nechávám s**t na hlavu, ale tady musíte myslet dopředu. A já nemám zapotřebí si dělat zbytečný problémy :). Naučila jsem se přecházet drobnosti, protože nemá cenu se rozčilovat kvůli maličkostem. Naučila jsem se tu hrát sama za sebe, protože tady vás nikdo za ručičku vodit nebude a jste tu v podstatě sami. Naučila jsem se, že nemá cenu se dohadovat s lidma, kteří za to nestojí a stejně nepřiznají chybu. Jsem obklopená 24/7 angličtinou a taky dětma. Zprvu jsem z toho měla hlavu jako balón, ale postupem času jsem si zvykala a teď už mi to přijde normální. V angličtině vidím velký zlepšení. Nevadí mi se koukat na filmy bez titulků a 98% filmu už rozumím. Nestal se tu ze mě samozřejmě žádnej profesionál, to si ani netroufám tvrdit, protože k tomu bych ještě pár let potřebovala, ale už se nebojím mluvit a naučila jsem se poslouchat. Kdyby mi někdo před rokem a půl řekl, že nebudu mít problém mluvit anglicky po telefonu, vysmála bych se mu do obličeje :D. A teď si objednávám jídlo, rezervuju lístky a volám s kámoškama. Všechno to chtělo jen trpělivost a úsilí. A to jsem tu oboje získala :).
Amerika mi dala kamarády na celej život. Samostatnej odstavec by si zasloužila Danuš, bez který bych to tu zezačátku nevydržela. Je to ten nejzlatější člověk na světě a jak říkám, nedovedu si to tu bez ní představit. Byla to náhoda ale asi i osud, že jsme skončily tady u sebe a já jsem za to neskutečně ráda. Občas se škádlíme, ale vím, že ona mě má ráda stejně tak, jak já jí. Vím, že i když ona bude cestovat dál po světě, až skončí v Americe, stejně tu bude pořád pro mě. Ať bude v Austrálii, na Novém Zélandě, a nebo pařit v Bangkoku. Je to moje stará větvička :D. A takhle bych mohla napsat pár vět o dalších pár lidech, ale to je zbytečný, protože oni to ví a Amerika bez nich by nebyla Amerikou.


Hlavně ti kamarádi tady jsou jiní než ti v Čechách. Neříkám, že lidi doma mě "nechápou", ale přeci jen někoho v ČR může otravovat, když mu hodinu vykládáte, jak vás štvou děti, co udělala HM, jak musíte o víkendu pracovat, jak jste dostali pozdě výplatu atp. Když to řeknu holkám tady, ví, o co jde, protože zažívají každý den to samé. A v tom je ten hlavní rozdíl. Zjistila jsem, že plno lidí je nepřejících a jen závidí. Rok s vámi nemluvili a pak vám napíšou jen proto, aby se zeptali, kolik v Americe stojí tohle, kolik tamto a zda by nebylo možný poslat jim tohleto? Tyhle lidi mám silně na háku. Vy jste na mě kašlali předtím a já vám teď budu posílat balíky z Ameriky? Ha ha ha.

Amerika mi za ten půl rok i něco vzala. Vzala mi pár kamarádů, u kterých bych to vůbec nečekala. Ono je totiž hrozně jednoduchý doma říct, že si budeme psát a volat. Jenže časovej posun dělá svoje. Sice je to "jen" 6 hodin, ale i to je dost. Vím, že kdo chce, kontakt si udrží. Vidím to na nejlepších kamarádech. Píšeme si každej den, 6 hodin sem 6 hodin tam. Takže ono je to asi celý jen o tom chtít ten kontakt udržet. Mrzí mě to, ale žíly si kvůli tomu netrhám. Třeba se to zas vrátí do normálu, až budu zpátky doma, třeba ne. Jak se říká, kamarádí přichází a odchází, ale praví přátelé zůstávají :).
Amerika mi vzala iluze. Bylo strašně hezký sedět doma a představovat si, jak tu budu mít ty nejhodnější děti na světě, celej den nebudu nic dělat a budu jen cestovat a chodit na párty a ještě za to dostávat peníze. Takže… 2 týdny dovolený rozhodně nestačí a 200 dolarů na týden je jak nic. Pokud se opravdu chcete někam podívat, musíte počítat každej dolar. Možná si říkáte, jak jsem hrozně negativní, ale já rozhodně nejsem. Jen už tu na to koukám bez těch růžových brýlí. Nebyl den, kdy bych litovala, že jsem se rozhodla jet, to v žádným případě. Amerika mi rozhodně víc dala, než vzala a já jsem neskutečná ráda za každou minutu tady a nikdy bych nelitovala, že jsem se tak rozhodla. Spíš naopak.


Po půl roce bych mohla s klidem na duši říct, že jsem si to tu zamilovala a těžko budu hledat místo na světě, který budu mít tak ráda, jako Státy. Miluju těch tisíce míst, kam se můžete podívat. Někdo mi říkal, že au pair za ten rok procestují víc, než Američani za celý život. Oni si totiž vůbec neváží toho, že tu všechno mají téměř za rohem. Nebo si možná říkají, že mají celý život na to, to procestovat. My, chudý au pairky máme jen rok (a nebo dva).


Miluju Americký nakupování, obchody s potravinama, kde máte tisíce příchutí cereálií a všeho ostatního. To, že přijdete do obchodu a personál vám pochválí boty, vlasy, zeptají se vás, jak se máte, snaží se vám poradit. Zvykla jsem si přijít do obchodu, pozdravit a zeptat se prodavačky jak se dneska má. Dokážu si živě představit tuhle scénu v českým obchodě, kde bych se rozesmátá zeptala prodavačky jak se má a ta by mě sjela pohledem a v hloubi duše by mě posílala do příslušných míst. Miluju obchody typu Marshal's, TJ Maxx a Ross, kde najdete ty nejlepší kousky za pakatel. Miluju obchody s věcmi do baráku a nejradši bych si to všechno nakoupila a odvezla domů (k tomu bych ale už opravdu potřebovala ten kontejner :D). Miluju dolarovej obchod a five below, protože tam seženete ty nejvíc cool věcičky. Občas si něco koupím a pak si jen říkám "jak to sakra odvezu domů?" Jenže když musíš, tak musíš.


Miluju Starbucks a naše pravidelný sessions. Taky mě dostává, jaký se ze jména "Mikejla" dokážou vytvořit zkomoleniny :).


Miluju, že v Americe tak hrozně prožívají všechny svátky a události. Ty jejich Halloweenský/Vánoční výzdoby, vlajky pomalu i na dveřích od záchodů :D. Miluju Americký baráčky, poštovní schránky, žlutý pruhy na silnicích, školní autobusy.





Miluju, když si můžu jen tak jezdit autem, mít stažený okýnka, hudbu na plný pecky a užívat si ten pocit, že jsem v Americe.
Miluju, když koukám na americký filmy a oni se prochází po místech, kde jsem se taky procházela. Když tam vidím poštovní autíčko, který vidím každý odpoledne z okna. Když vidím týpka z donáškový služby, kterýho občas vídám v sousedství. Když říkají, že jedou nakupovat do Walmartu a já vím, že jsem tam minulý týden byla taky.
Miluju, že můžu jet do supermarketu v teplákách s mastnýma vlasama a nikoho to nezarazí, nikdo mě nezačne pomlouvat a ještě se na mě usmívají. Že můžu jít pro poštu v pyžamu.
Miluju, když se mě lidi ptají, odkud jsem, protože nemám americkej akcent a já se můžu pyšnit tím, že jsem z Evropy a vyprávět jim o Praze, o ČR a o dalších krásných místech v Evropě. Amíkům, kteří nevystrčili nos ze států.
Miluju, když vidím nějaký úžasný místo a až mi to vhání slzy do očí, jak jsem štěstím bez sebe.




Neříkám, že je Amerika dokonalá, protože není. Pořád slýchávám otázky, zda bych tu chtěla zůstat napořád. Asi i chtěla. Ale občas se mi na to až moc stýská a chybí mi rodina a kamarádi. Chtěla bych tu žít, ale s lidma, který mám v ČR. Ti mi tu chybí k naprostý spokojenosti. Nesnáším Americkou přetvářku typu "všechno je super, všechno je úžasný". Občas už jsem z toho dost unavená, tvářit se jakoby nic. Nesnáším jejich východu dětí a to, jak se o ně 99% rodičů ani nezajímá. Občas mi vadí to, že někteří Američani vidí jen Ameriku a zbytek světa je pro ně jeden velkej flek na mapě. Věřím tomu, že minimálně 50% Američanů, kterým řeknu, že jsem z ČR - v Evropě, a kteří tak znalecky pokývnou hlavou ani nevědí, kde vlastně nějaká Evropa je. Nemám ráda jejich jídlo, stravovací návyky a to, že se tu tloustne asi i ze vzduchu.


Říká se, že Amerika je země neomezených možností. Asi i jo. Když vám je 21+, máte peníze a auto.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | Web | 16. června 2013 v 6:38 | Reagovat

Wow, tak takhle statečná bych asi nebyla... Bála bych se takhle sama vyrazit do světa...
Ale jinak pěkný článek, díky;-)

2 Z Z | 16. června 2013 v 17:32 | Reagovat

Bezva článek ! :-)

3 Megynka Megynka | Web | 16. června 2013 v 21:26 | Reagovat

Krásně napsané a musím jedině souhlasit ... a pokud jde o peníze, v dnešní době jsou (a to bohužel) opravdu skoro všechno ...

4 danus danus | 18. června 2013 v 16:28 | Reagovat

Mishaaaa :D dekuji za odstavec hahaha taky se musim konecne dokopat k necemu na blog..
Starbucks je nejlepsi, pokud mene nechteji vyhazovat :D
Jo bohuzel penize dneska potrebujes vsude :/
Mam the moc rada miminko moje :D :*

5 Psycho Tuty Psycho Tuty | Web | 20. června 2013 v 19:38 | Reagovat

Já ti to tak závidím..!! Doufám že jednou takhle budu moci popisovat Ameriku slovy jako ty a zažít to všechno.. ;) úžasný článek :) Úžívej si to tam :) Doufám že brzy bude nový článek, ráda tvé články čtu :)

6 Pája Pája | Web | 3. července 2013 v 23:22 | Reagovat

wow, tvůj článek mi skoro vehnal slzy do očí :) já jsem se pro začátek rozhodla vyzkoušet Londýn, přecejen, když se rohodneš že chceš zpátky dom, cesta přes oceán není zadarmo =D hlavně at se ti tam líbí jako do ted a jsi spokojená :)

7 Navita Navita | Web | 11. července 2013 v 17:11 | Reagovat

Tohle jsem moc hezký článek. Kolikrát jsem si říkala, že bych to taky chtěla zkusit, ale asi jsem srab. Navíc si nejsem jistá svojí angličtinou, učíme se britskou. Z tohoto článku rozhodně sršela pozitivní energie, krásné vzpomínky, ale i stesk, který by pro mě byl asi neskutečný. Ale trošku závidím, takové to, jak popisuješ Ameriku jako z filmu. To je prostě něco úžasného! :-)

8 poutnice poutnice | Web | 15. srpna 2013 v 20:14 | Reagovat

krasne se to cetlo! ;) me neco podobneho za chvili ceka, ale rozumim ti uz ted:) ...alespon mi to tak prijde:)

9 GVKB GVKB | E-mail | Web | 6. října 2013 v 11:49 | Reagovat

Vždycky jsem si upřímně myslel, že když něco dělám, je můj vlastní úsudek, iniciativa a mozek pozitivní přidaná hodnota. Ale ouha, chyba! A taky jsem zjistil, že když bude v práci jeden přemýšlet, unaví vás to všechny. Na univerzitě se z nás snažili vykřesat intelektuály. Studoval jsem filosofii, takže je nutno dodat co si každý dovedete jistě představit, že k tomu, aby se člověk následně v praxi postavil před třídu nově se uvědomělejších mozků, kteří si svou novou mozkovou moc musí nutně zkoušet na kom jiném, než na vás chce to zkrátka určité sebevědomí a suverenitu.
Chce to osobnost, jistotu, rychlý úsudek a vlastní závěr. Odjel jsem za manželkou do USA a učitele filosofie nechal dočasně v kufru. Stala se ze mě dočasně obsluha kasy, rychlá a přesná.
Ale než se tak stalo, museli ve mně zlomit učitelský filosofický mozek, inovaci a úsudek. Pořád se o to pokouší a já si jen dělám trable, protože mi to vůbec, ale vůbec nejde. Pořád mám nějaké zlepšení, ze kterého, je vedoucí vytočen do vrtule. Pořád mám tendenci se ptát, proč se to dělá tak blbě a ne jinak.
Inu, vždycky jsem kladl hloupé otázky. Proto je vedoucí na mě vysazený a věřte mi, není to sranda. Proto neudělejte stejnou chybu jako já. Vězte, že nikdo v zaběhlých USA systému nechce, abyste jim něco inovovali. Abyste si něco usuzovali.
A nejhorší zlo v USA je používání vašeho mozku. Proboha, hlavně ne k jakékoliv argumentaci. Vypadá to, že diskuse není cestou k nalezení lepšího řešení, jak jsme se učili na univerzitě. Diskuse nadřízené zdržuje. Tak. Ze všech schopností mozku potřebujete pouze dokonalou paměť. K zapamatování všech procedur, firemních standardů a standardních postupů.
Všechno už v USA někdo dokonale vymyslel, všechno je potřeba jenom děla stejně. Hlavně v USA žádná inovace. A především dělej velmi rychle. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, a aby mě to nezlomilo, musel jsem uznat. To dá rozum. Proboha, jak jsem si někdy mohl myslet něco jiného!?
Jsem sice sám k sobě jen tak nějak vratce přesvědčivý, ale když si každý v USA bude všechno dělat podle sebe (i kdyby třeba podle nejlepšího mínění), nikdo nic po něm nenajde, nikdo se v ničem nevyzná a žádné práce na sebe nebudou nikdy navazovat tak efektivně, jako když pošlapeme všichni podle standardních USA postupů jako pěkně seřízený USA stroj, že?
Všichni se potom krásně zautomatizujeme a provoz bude plynulejší. ŽE? Protože od přemýšlení jsou tu jiní. Ti nahoře. Vedoucí oblasti, vedoucí oddělení, vedoucí; vědy, technologie, politiky, víry, atd. Už jsme se spolu někdy jistě bavili o tom, jak některé pracovní procedury řídí „ti ubožáci co jsou nahoře, kteří v životě nebyli v praxi za kasou ve velikém obchodním domě.“ Ještě když jsem byl zaslepený vztekem, měl jsem spoustu „ale“ a byl vzpurný jako divoký hřebec, napsal mi můj kamarád.
To není úplně marný umění [držet hubu a krok]. Leckdy se díky tomu člověk dostane dál, než když razí svoji vlastní cestu. Každopádně to rebelantství se stejně neztratí. Jen trošku schová, takže je neustále k dispozici, když přijde na věc. Neřekl bych to líp. A asi pomalu zraji k tomu, abych přistoupil na místní USA hru. Aspoň na nějaký čas. Jsem takový razič vlastní cesty, a vidíte?
Ještě jsem se nikam nedostal. Takže já jdu do práce. Držet hubu a krok. Teda zkoušet to. Sice občas asi vypadnu z rychlého rytmu a někde něco z přetlaku uprsknu, ale zkusit to musím. Chtějí ze mě už dokonce udělat školitele nových pokladních, a tak si myslím, že se mi to nakonec docela vyplatí. A až budu jednou vedoucí oddělení, tak snad budu konečně spokojeným zaměstnancem v USA.

10 Pája Pája | 10. listopadu 2014 v 13:35 | Reagovat

Krásný článek, ráda jsem si ho přečetla. :-)

11 Jana Jana | E-mail | Web | 13. listopadu 2014 v 16:23 | Reagovat

Amerika je úžasná země, díky L1 manažerská víza do USA jsem ji objevila i po pracovní stránce a pokud mohu něco doporučit, tak je to EB5 zelená karta pro investici

12 ZdenekY ZdenekY | E-mail | Web | 29. dubna 2017 v 17:43 | Reagovat

Velmi pěkný blog, těším se na nová pracovní místa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama