Stěhování ke koordinátorovi, Show Jana Krause a 14 dní nervů a nicnedělání

8. listopadu 2012 v 6:06 | Mish |  Amerika no.2
Takže po super víkendu přišel (zase) pracovní týden. Pro mě byl poslední. To jsem ale zezačátku ještě nevěděla :D. Když jste v rematch, koordinátor (vy) má 14 dní na to, aby vám posílal rodiny, které by o vás měli zájem. A když si do 14ti dnů žádnou rodinu nenajdete, jedete domu. A letenku si platíte sami, haha. No, jelikož mi ale moje rodina slíbila, že tam u nich můžu zůstat dýl a najít si novou rodinu, nějak jsem se nebála. Pracovala jsem jako obvykle, měli jsme krušný rána jako obvykle, ale celý týden byl tak nějak docela i fajn. Ve středu večer jsem vyrazila nakupovat do mallu a o to větší překvapení pro mě bylo, když jsem přijela a HD mi jen tak mezi řečí oznámil, že už mají novou au pair a v pátek se musím odstěhovat. Jako na jednu stranu jsem to tušila, protože jsem je slyšela skypovat s nějakou au pair (nevýhoda baráku, kde je všechno slyšet), ale na druhou stranu mě to fakt docela zaskočilo. No takže jsem si začla balit. Zase. Smutný na tom všem bylo, že už po dvou měsících jsem měla úplně narvanej kufr (přitom jsem si SKORO NIC nekoupila :D!) a musela jsem na něm i sedět, abych ho vůbec zapnula. Ale říkám si, že to pravděpodobně dělá JEN A POUZE můj novej kabát, kterej tam nechala němka přede mnou a kterej mi teďka říká Pane! Yayyy :)




Takže v pátek, 28. září, jsme měli rozlučkovou večeři. Jeli jsme to T.G.I.Fridays, kde jsme se najedli a pak už jsme měli sraz s mým koordinátorem a novou au pair. Loučení proběhlo celkem normálně, nová au pair se mě pouze zeptala, zda jsem z Německa a když jsem jí řekla že ne, už ani neodpověděla :D Ani ruku mi nepodala.. No dobrý.. Děti se na mě vrhly a začly mě objímat, to bylo docela dojemný.. A s rodiči jsme se taky objali a popřáli mi štěstí. A pak už začala další americká etapa, a to 14 dní v Hobokenu v New Jersey.

Víte, kamarádim se s jednou holčinou z Estonska, s Gerli. Původně měla být asi tak dvě ulice ode mě na Staten Islandu, jenže než jsem stačila dorazit, ona už rematchovala s rodinou. Asi po třech dnech co u nich byla jí totiž řekli, že se rozhodli, že nakonec au pair nechtějí/nepotřebují. Tak jako pardon, ale neměli jste si tohle rozmyslet sakra dřív?! No škoda mluvit... No, každopádně pointa toho všeho - Gerli trávila u našeho koordinátora jednu noc, než odlítala ke svojí nový rodině do Ohia. A když mi popisovala celý ten jeho barák a kde budu spát a všechno, hrozně jsem se smála. To jsem ještě nevěděla, že mě to čeká taky :D. Když koordinátor otevřel dveře jeho baráku, přesně mi v hlavě vyskočily ty slova od Gerli... "Když tam vejdeš, bude to jak kdyby jsi viděla kuchyň-obývák-ložnici-jídelnu, všechno v jednom pokoji. Všude je neskutečnej nepořádek a zmatek. Pak tě zavede nahoru do "tvýho pokoje".. Ehhh.. Viděla jsi Harryho Pottera? A pamatuješ si jak v prvnim díle Harry spal v takovym příštěnku pod schodama? Jo? No, tak to přesně bude tvuj pokoj. A ještě tam má povlečení s Příšerkama S.R.O.". A stalo se přesně všechno podle scénáře :D Když vynesl můj mega obří těžkej kufr nahoru a já za ním vešla do pokojíčku, kde jsme se já, moje dva kufry a koordinátor měli problém vejít, navzdory všemu jsem měla hroznou srandu. A když jsem viděla povlečení s Příšerkama S.R.O., už jsem se smála nahlas. Bylo mi v tu chvíli hrozně trapně, ale to se fakt nedalo. A tímhle začalo moje 14ti denní nicnedělání.

V sobotu jsme měly s holkama koupený lístky na Show Jana Krause v NYC. Bylo mi sice hrozně hloupý jet do city, zatímco bych měla hledat rodinu, ale za prvý jsme už měly lístky a za druhý za jedno odpoledne by se toho stejně moc nezměnilo. Před samotnou show jsme měly s holkama sraz, vyrazily jsme ještě na nějaký malý nákupy (koupila jsem si v Marshall's takovej luxusní "Travel Journal", tak jsem zvědavá, zda si do něj někdy něco zapíšu :D). Když jsme se pomalu blížily k Bohemia National Hall, kde se show konala, bylo srandovní, jak už jsme kolem sebe začaly slyšet češtinu. Stály jsme před vchodem a jen jsme se po sobě trochu vyděšeně koukaly a říkaly jsme si, že je zvláštní muset si zase dávat pozor na to, co říkáte :D. Ono totiž ač se to nezdá, hrozně si zvyknete že kolem vás mluví všichni anglicky. A pak když jste s nějakým čechem a bavíte se česky, tak prostě si nedáváte pozor a klidně mluvíte i o ostatních lidech kolem vás. Protože víte (nebo aspoň doufáte), že oni vám nerozumí. A tady? Tady nám rozuměl každý :D. Takže docela sranda. Samotná show byla bezkonkurenční. Ovšem co nás dostalo byl starší pár, co seděl v řadě za náma. Pani si furt na něco stěžovala, ale šíleně. Protože v první řadě "celá show měla být někde jinde, protože tady neni nic vidět, v první řadě by vůbec neměli sedět slavný osobnosti, protože ony si to nezaslouží, to pivo je nechutný a ostatně všechno vypadá jako kdyby to zařizovali češi, protože je to na dvě věci." No ty její kecy nás obohatily, dost, to jakože jo :D. Pak už přišel ale Jan Kraus a show plná smíchu a dobrý nálady. A to jsme všechny asi tak nějak potřebovaly :). Jako hosty tam měl Markétu Irglovou, Bohdana Pomahače a Mariána Gáboríka. A hokejista teda rozhodně vedl, ty jeho hlášky neměly chybu ;). Po show jsme ještě zajely na Times Square a pak už jsme se každá rozutekly jinam. Já mířila zpátky do Hobokenu.



V následujícím týdnu probíhalo hledání rodiny. Když jsem byla na Staten Islandu, koordinátor mi jednu rodinu poslal - z malýho města Summit, stát New Jersey. S HM jsem mluvila po emailech a jednou po telefonu a koordinátor mi nabídl, že bychom je mohli dojet navštívit. A tak jsme za nima jeli. A bylo to bad, bad, bad. Asi takhle.. HM nebyla vůbec sympatická ženská. "Pohovor" vypadal spíš jako výslech a prostě jsem se tam necítila vůbec fajn. Ale furt jsem nad nima uvažovala. Protože v tý chvíli pro mě platilo, že "lepší něco, než nic".
Druhá rodina byla z Annapolis, stát Maryland. Tahle rodina měla vynikající essay. Úžasný fotky. Volala jsem si s nima skoro dvě hodiny na skypu. Typická americká rodina. Neskutečně milý a příjemný lidi. A fakt jsem si myslela, že s nima by to mohlo vyjít. A fakt jsem k nim chtěla jet. A pak volali s mojí předchozí rodinou a prý by to nešlo. Nevím, co jim řekli, ale prý bychom nebyli dobrej match, je jim to líto a přejou mi štěstí. Ok. Obrečela jsem to.
Třetí rodina byla z malýho městečka Glen Ridge, stát New Jersey. Ty jsme taky byli navštívit. U nich to bylo první hodinu docela dobrý, pak už to začlo být horší. Přišla jsem si jako při výslechu u FBI, otázky "co kdyby tohle, co kdyby tamto, tamto, tohle, tamto, tohle...". Jasný, chápu. Ale tohle už bylo fakt hodně. A pak to HM dorazila tim, když si "stěžovala" koordinátorovi, že jí přijde, že jsem její děti dostatečně neobjímala a nepusinkovala. Tak jako pardon, ale byla jsem tam poprvý a na návštěvě a měla bych je hned pusinkovat a trávit celý odpoledne v objetí? Tak snad si k nim prvně musim vytvořit nějakej vztah. No, nakonec se to vyřešilo tak, že mě taky odmítli. Možná díky bohu. Po hovoru s předchozí rodinou. A to ještě podotýkám, že minulá rodina mi říkala, že klidně můžem říct dalším rodinám, ať jim zavolaj, že mě budou jen chválit. Aha. Tak děkuju.
Pak jsem měla ještě nějaký nabídky z Floridy (bydlet ve vlastním domě vedle baráku a na nic se neptat a jen pracovat), z New Yorku (4 aktivní kluci?!!), z Marylandu (na farmě se o zvířata fakt starat nebudu) a tak..
No a pak když už jsem si skoro bookovala letenku domu, ozvala se mi rodina z Marylandu.
S HM jsem mluvila po telefonu, zdála se mi jako milá a příjemná ženská. Starat se o dvě holky, 6 a 11 let, přes den obě ve škole, takže nějaká práce ráno a nějaká odpoledne po škole. A to znělo hodně dobře. No, a jelikož se mě hned při prvním telefonátu zeptala, zda bych k nim chtěla jet, prostě jsem řekla že jo. Protože zaprvý mi nic jinýho nezbejvalo, pokud jsem nechtěla jet domů a zadruhý proč ne, vždyť mi na nich nic nevadilo... Jo, už to nebyl ten New York, kterej jsem si vysnila. Ale co se dalo dělat. Tam už jsem si asi svý "chvíle slávy" užila. Teď byl čas na Washington D.C. Užila jsem si na nějakou dobu poslední víkend v NYC, kdy jsem jeden den strávila s jednou moc milou němkou, vyrazily jsme do kina na film Pitch Perfect! (mimochodem doporučuju a MILUJU americký kino - ta atmosféra je tam prostě tak moc jiná než v Čechách.. Byl to napůl hudební film, takže lidi si tam zpívali, tleskali do rytmu, když se jim něco hodně líbilo tak tomu začali tleskat, no prostě paráda!), pokoupily jsme nějaký suvenýry, strávily jsme odpoledne v Madame Tussauds (parádní!) a pak jsme jen s kafem se Starbucks chodily ulicema toho nejlepšího města na světě a povídaly jsme si a bylo to strašně fajn. Druhej den jsme s holkama češkama vyrazily na Československej festival, kde jsme se pořádně nadlábly, poslechly si Tomáše Kluse a další český hitovky v ulicích New Yorku, udělaly fotky, pokecaly, postěžovaly si a bylo to prostě a jednoduše fajn. Já jsem se pak vracela zpátky do Hobokenu.. Vystoupila jsem z autobusu naschvál dřív, abych se jen mohla projít podél řeky. Zrovna zapadalo sluníčko, takže byl celej Manhattan neskutečně krásně osvícenej. A byl to úplně jinej pohled, než z trajektu. A v tu chvíli jsem si (už po několikátý) uvědomila, že to město prostě miluju. Byl to neuvěřitelnej a nepopsatelnej pocit a vydržela bych tam stát u zábradlí a koukat se na noční Manhattan, ranní Manhattan, odpolední Manhattan a večerní Manhattan dny a dny a dny.. Ale přišel čas a já jsem si ZASE musela sbalit svoje věci... A pak už nezbývalo nic jinýho než nasednout na vlak na Penn Station v New Yorku.. A uhánět za novým dobrodružstvím s myšlenkou, že tentokrát už to vyjít prostě MUSÍ! :)))






A když bych měla shrnout celkový 4 týdny v Rematch? Nejhorší na světě. Dokud jsem byla u starý rodiny, nepřipouštěla jsem si to. Ale pak když jsem se odstěhovala ke koordinátorovi, brečela jsem pomalu denně. Hroznej nápor na nervy, nevíte, kde budete zítra, natož za týden, nemohla jsem ani chodit ven, protože jsem si musela šetřit peníze "kdybych náhodou musela kupovat letenku domu" a tak. Některý rodiny se ani nebyly schopný ozvat zpátky, protože tak to prostě chodí, agentura má víc peněz z rodin, takže nikomu nezáleží na tom, jestli poletíte domu nebo nepoletíte. Z vás už peníze dostali a tím to pro ně končí. Můžu říct, že jsem měla neuvěřitelný štěstí na jednu stranu, protože se mi taky mohlo stát, že bych měla koordinátora/ku, u kterýho bych nemohla zůstat. A nedovedu si představit se ještě ke všemu 14 dní plácat někde po kamarádkách a cestovat s kuframa jak nějakej bezdomovec. Už takhle jsem si tak připadala. Ale hrozná výhoda byla, že jsem byla "přímo u zdroje". Mohla jsem svýho koo uhánět v podstatě každej den, on se pro mě snažil i vymýšlet program, byla jsem s jeho rodinou na zápase Americkýho fotbalu na High school, jelikož jeho dcera je roztleskávačka, byli jsme v bazénu a celkově se ke mě chovali moc hezky. A jak říkám, nebýt jeho a toho, že jsem tam mohla bydlet, myslím, že už bych teď žádnej blog nepsala, protože už bych byla dávno zpátky doma. A i když mi to v těch 14ti dnech u něj kolikrát přišlo jako to nejlepší řešení, jsem ráda, že se to vyřešilo tak, jak to teď je. Protože bych toho SAKRA litovala.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Megynka Megynka | Web | 8. listopadu 2012 v 8:14 | Reagovat

Hmmm...tak to je pecka. Už mě zase opouští chuť někam jet, vždycky, když je nějaká holka v rematch :/ zeptám se, pro ti to s tou první rodinkou nevyšlo? Že tě potom dokonce i před rodinama pomlouvali ... a jak to vypadá teď?

2 mishi-aupair-usa mishi-aupair-usa | Web | 8. listopadu 2012 v 13:02 | Reagovat

[1]: Rozhodně to cenu má! Protože rematch neni jistej, plno holek má rodinu na celej rok. A teď jsem tu fakt ráda a užívám si to tu. A popravdě jsem možná i za ten rematch ráda, dokázala jsem si, že mě jen tak něco nepoloží :)

3 Megynka Megynka | 8. listopadu 2012 v 13:17 | Reagovat

Tak to zase určitě ano. Člověka to určitě poznamená nakonec jen v tom lepším. Jenže má angličtina není nic moc a právě proto se dost bojím komunikace. No ale každopádně už jsem začala, takže to dokončím a snad to dopadne dobře :)

4 ta+ma ta+ma | 8. listopadu 2012 v 17:50 | Reagovat

Mno, jelikož moc dobře víme čím jsi si prošla v rematch a taky kvůli čemu to vlastně všechno bylo musíme tu napsat - klobouk dolu jak jsi to zvládla - jsme na Tebe pyšní.
  A pro ostatní, nenechte se odradit - aspoň vidíte, že ne vždy je to jen "super" a že rematch se může přihodit i Vám, ale taky to, že vše se dá řešit a vše má "svůj čas".
  V neposlední řadě - jsou to opravdu zkušenosti k nezaplacení, ty už Vám nikdo nevezme, viď Myš.

5 Gerli Gerli | 8. listopadu 2012 v 18:14 | Reagovat

Yeaah, Harry Potter's room, hahahaha :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama